Popis areálu z východu na západ

Prvním objektem areálu je pevnůstka A-140 (č.1052), nacházející se v těsné blízkosti horního přírodního parkoviště pro návštěvníky. Ačkoli byl objekt v roce 1938 kompletně dokončen, je dnes uveden do stavu po ukončení betonáže, bez provedených terénních úprav. Na stěnách se nacházejí části neodstraněného bednění, čelní stěna a spodní část obvodových zdí je opatřena asfaltovou izolací a celý objekt je usazen na základové desce (tzv. skořápce) na dně stavebního výkopu o hloubce kolem jednoho metru. Návštěvník tak může shlédnout objekt v celé jeho velikosti, ze kterého bývá vidět po dokončení záhozu a zasypání výkopu přibližně jedna polovina.

Po červené turistické značce přejdeme přes pole do lesa, kde začíná naučná stezka po jádru areálu. Zde již uvidíme další objekt A-120 (č.1049-29), který je zvenčí uveden do ideálního stavu z období mobilizace. Je opatřen maskovacím nátěrem s lesním motivem (stejně jako dalších pět následujících objektů) a po jeho obvodu prochází jednořadá překážka z ostnatého drátu. Interiér je rekonstruován do stavu z počátku padesátých let, kdy byly bývalé objekty opevnění po komunistickém převratu v oblasti jižní hranice narychlo reaktivovány, aby byly připraveny pro použití v případném konfliktu s imperialistickým Rakouskem. K jejich vystrojení byla použita původní výstroj ze slovenských skladů (uložená v nich po Mnichovu z objektů na Slovensku), nebo nově vyrobená podle původní dokumentace, či nově navržená, jako např. plechové sběrné koše na nábojnice. V objektu jsou tak k vidění původní dveře, oba typy předválečných lafet pro kulomety vz. 26 a 37, lapače zplodin střelby, ruční ventilátor, periskopy, střelecká lavice, improvizovaně uchycený kulomet vz. 26, puška vz.98k, samopaly vz.24 a další výstroj, částečně utvořená z německých kořistních prvků. Na vnitřních stěnách je rekonstruována i výdřeva (ta v drtivé většině objektů okupaci nepřežila), která jako jediná není reaktivována (nabílena vápnem), ale je ponechána v přírodním provedení.

Dále projdeme zachovalým pozorovacím průsekem k hlavnímu expozičnímu objektu A-140 (č.1315), který je s přihlédnutím na detail kompletně uveden do reálného stavu z mobilizačního týdne na konci září v roce 1938. V pravé střelecké místnosti za původními pancéřovými dveřmi je hlavní střílna, s improvizovaně uchyceným lehkým kulometem vz. 26 ráže 7, 92 mm v jednoduchém čepu, podepřeným latí. Vodorovné a svislé laťování umožňovalo střelci nouzové zarámování zbraně při palbě na překážky v případě snížené viditelnosti. Tyto překážky měly být chráněny palbou před rozebráním a průnikem nepřítele a jsou ze střílny vidět. Pod střílnou je improvizovaný střelecký stolek pro uložení zásobníků a opření lokte při střelbě. Toto uchycení  kulometu vz. 26 se standardně používalo tam, kde měla být střelba vedena do vzdálenosti 300 metrů nebo kde nebyly včas osazeny lafety, což byl specielní držák zbraně, umožňující mnoho funkcí. Nad střílnou je  ke stropu uchycen plechový lapač zplodin s odvodným potrubím, umožňující lepší odstraňování zplodin ze střelby pomocí uměle vytvořeného přetlaku ručním ventilátorem. Vlevo od lapače vystupuje ze stropu otáčivý zrcátkový periskop. Sloužil k bezpečnému pozorování předpolí a řízení palby. Na stěnách pak dále visí ženijní nářadí k údržbě terénu, ochranné gumové protichemické prostředky, výstroj velitele a jeho zástupce a desatero velitele objektu, což byl souhrn upřesňujících pokynů pro nastávající boj. U stěny jsou pak uloženy truhlíky se střelivem (základní množství činilo 5 000 – 10 000 nábojů na kulomet) a vědro s poklopem sloužící jako nouzový záchod. Následuje spojovací chodbička, která byla využita k umístění střílny na obranu vchodu (pro pistoli, kterou měli oba kulometčíci) a ručního ventilátoru s klikou (který se s lapači zplodin dodával v sadě stejného čísla). Dále zde byl umístěn polní telefon, lékárnička, bedna se záložní dávkou potravin na čtyři dny a poličky se signální pistolí, raketami, svíčkami a sešitem na poznámky. Na čelní stěně visí pět pušek vz. 24 ráže 7, 92 mm, což byla osobní výzbroj části sedmičlenné osádky objektu. Jako poslední se nachází levá střelecká místnost, ve které se nachází maximum výbavy tenkrát dosažitelné. V druhé hlavní střílně, s výstřelem na pásmo protitankových překážek, je uchycena univerzální lafeta vz. 37 (tzv. brněnská) s namontovaným těžkým kulometem vz. 37 ráže 7, 92mm. Lafeta umožňovala přesné zarámování zbraně, její zaaretování v určité poloze, ale především také velice přesnou palbu za snížené viditelnosti podle pohyblivé panoramatické mapy s jezdcem. Součástí lafety jsou dva uzávěry střílny, dřevěná střelecká lavice pro uložení nářadí a potřeb pro údržbu zbraně, kombinovaná se skluzem  na prázdné nábojnice padající z kulometu do prázdné bedny od lafety a sklopný manipulační stolek. Samozřejmostí je lapač zplodin a periskop.  Z týlové zdi u stropu ústí do místnosti masivní hrdlo granátového skluzu, který umožňoval osádce v případě přímého ohrožení pěchotou vyhazovat ruční obranné granáty. V rohu jsou uskladněny truhlíky s plnou dotací střeliva (10-12 000 nábojů na kulomet), truhlík s 25 granáty pro skluz a na stěně visí zbylých pět toreb příslušníků osádky. V podlaze obou střeleckých místností je vybrání na vodu ke chlazení kulometných hlavní, kryté poklopem. Na vnitřních stěnách se nachází bednění z betonáže, které se ponechávalo po betonáži jako tepelná a zvuková izolace a ochrana proti odlétávání odštěpků betonu při zásahu dělostřeleckým granátem. V objektu se dále nacházejí nádoby na konzervační materiál, petrolej, petrolejové lampy vz. 35, rohože na spaní a další drobnosti.

O něco níže umístěný objekt A-160 (č.1316-26), je v interiéru rekonstruovaný do stavu poválečné reaktivace z šedesátých let, od kterých se výstroj a výzbroj již neměnila. Kromě již nám zmíněné základní výstroje zde spatříme poválečně vyrobené dveře a ventilátor, především však dvě nově vyvinuté lafety UL-1, ve kterých jsou uchyceny současné kulomety UK 59. Tyto lafety postupně nahrazovaly předválečné podle toho, jak byly vyřazovány z armády původní zbraně. Těch se ponechalo pouze několik desítek u pevnostní jednotky v Mikulově, která prováděla údržbu na několika těžkých objektech v prostoru Jižní Moravy. Dále bylo možno do lafety namontovat přechodový typ kulometu vz. 52/57 a sovětský kulomet vz. 43 Gorjunov (všechny ráže 7.62 mm). Pod střílnou se již nenacházejí lavice, neboť lafeta byla pro sběr nábojnic vybavena plátěným pytlíkem. Další výzbroj objektu tvoří osobní zbraně osádky-samopaly vz.58. Pro střílny byly vyrobeny dřevěné oplechované poklopy, včetně malých uzávěrů přímo do střílnového otvoru. V objektu se nachází ještě plechová kamínka na přitápění.

Jednostranný objekt D1 (č.1317), stojící opodál směrem do týlu, představuje méně často budované střelecké stanoviště pouze s jednou boční střílnou a je opět uveden kompletně do stavu z roku 1938. Výzbroj objektu je tvořena lehkým kulometem vz. 26 uchyceném v čepu.

Protilehlé kulometné hnízdo typu C (č.1047) je velice řídce budovaným exemplářem, má jednu střílnu a je nejmenším bojovým objektem v rámci celého pevnostního systému. Je prázdný a volně přístupný, pouze v rámci velkých prohlídkových akcí bývá improvizovaně vyzbrojen a připraven k boji, jako v září 1938.

Stezka se odtud vrací zpět k výchozímu místu, míjí poslední nepřístupný objekt A-140 (č.1048) a pokračuje k překážkám, které po rekonstrukci dosahují délky téměř 200 metrů. Ty jsou znovu vybudované na původní trase v zachovalých střeleckých průsecích. Nejprve se nám naskytne pohled na dvouřadou protipěchotní překážku z ostnatého drátu, postavenou na stabilních železných kolících tzv. prasečích ocáskách, dlouhou asi 50 metrů, dále pokračuje jako improvizace na dřevěných kůlech a z pochopitelných důvodů je propletena pouze provázkem. Tato dvouřadá překážka byla běžná pro úseky v lesích. Zbytek překážky je tvořen jednou řadou železných protitankových rozsocháčů tzv. českých ježků, které jsou propleteny opět ostnatým drátem a z otevřeného tankového terénu zabíhaly vždy několik desítek metrů do porostu, aby je nebylo možné po odstranění několika stromů na kraji lesa obejít.. Tento typ těžké protitankové překážky byl na Slavonicku v září 1938 plně dokončen.
Shlédnutím překážek končí naše prohlídka Pevnostního areálu Slavonice.

Další objekty v péči Pevnostního areálu Slavonice

K pevnostnímu areálu Slavonice postupně přibývají další, zvenčí rekonstruované objekty, které slouží převážně jako netypické poutače a činí krajinu hezčí a zajímavější. Objekt A-120 (č.1320) u silnice na Stálkov je ošetřen nátěrem, odpovídající čerstvému betonu. U dalšího objektu A-120 (č.1054) je podle dobové fotografie zcela obnoven flekatý pětibarevný maskovací nátěr, jaký se v roce 1938 nacházel na všech pevnůstkách úseku 1 Slavonice. Sousední objekt A-160 (č.1058) u trati má stejné maskování, avšak postrádá veškeré kovové prvky, vytržené pravděpodobně za okupace. Na kopci u Slavonic východním směrem, je maskovaný objekt vz. 36-C (č.5) patřící do prvotně budované linie těchto nekvalitních pevnůstek z roku 1936 a u silnice ze Slavonic na hranice můžeme obdivovat částečně zesílený objekt A-160 (č.1063), kterému byla po odkopání protiatomového záhozu a obnovení původního maskování navrácen dřívější vzhled. Jako, zatím, poslední obnovený objekt je prvosledový objekt A-160 Z (č.1057), přímý soused areálu stojící na poli, který je opatřen protiatomovým záhozem a uveden do stavu z konce osmdesátých let, včetně kamufláže.